I. Hodnoty svobodného života ve svobodné společnosti

Odkaz zpět na Úvod

 

1.    ČLOVĚK

Na každém člověku záleží.

Každého člověka máme přijímat jako by byl druhým já. Člověk není pouhým exemplářem biologického druhu, rasy, etnika či třídy, ale jedinečnou bytostí. Proto je třeba přijímat jej v jeho jedinečné osobnosti. Jako já, vy i on má svůj příběh, vzpomínky, pohled na svět, rány, vůli, sny, naděje. Svou jedinečnost člověk ovšem může uskutečnit pouze tehdy, je-li tak přijímán druhými lidmi, a pokud sám takto otevřeně přistupuje k druhým. Právě takové pojetí člověka je jedním z hlavních pilířů a dědictví židovsko-křesťanské tradice.
Jedinečnost člověka je dána také jeho tělesností, místem v přírodním i společenském prostoru, které určuje soubor jeho životních možností. A ty může rozpoznat a uskutečnit jenom on sám.  Být a být sám sebou, uskutečňovat svou jedinečnou podobu lidství je základním úkolem a zároveň nárokem každého člověka. Druzí jsou povinni tento nárok uznat, protože i oni sami od ostatních takové uznání předpokládají a očekávají.

2.    PŮVODNÍ LIDSKÁ PRÁVA

Každému člověku jsme povinni přiznat právo na život, právo svobodně rozhodovat o sobě samém a právo vlastnit to, co získal v souladu se zákonem.
Práva člověka na život, svobodu a vlastnictví není třeba odvozovat z nějaké abstraktní „přirozenosti“. Jsou dána přímo tím, že je člověkem a zároveň tím, že jsou druzí povinni uznat jej v jeho bytí člověkem a v tom, co k tomuto bytí náleží. Výrazem „právo“ zde míníme nárok, který jsou druzí povinni uznat. A právě lidské bytí má povahu takového nároku. Zatímco kámen je, když se nachází v určitý čas na určitém místě, člověk své bytí musí s větším či menším uvědoměním vykonávat a usilovat o to, aby byl. Každý z nás tak žije s nárokem na bytí, na život a očekává, že ve svém nároku bude uznán druhými. Proto je také sám povinován uznat takto druhé.
Původní práva nejsou tedy výsledkem smlouvy. Smlouva může být uzavírána pouze s partnery, u nichž se předpokládá, že mohou své závazky jako svobodné bytosti splnit. Přijetí a uznání druhých jako svobodných osob vybavených určitými právy je původnější než smlouvy. Proto i tato práva jsou založena v lidské vzájemnosti a jsou proto původnější než stát. Pravdě jsou blíže ti, kteří je pokládají za samozřejmá.
Ten, kdo uzná, že druhý je člověkem, uznává tedy zároveň jeho právo být a jednat podle sebe, být osobou, jakož i vlastnit prostředky, které k tomu shledává jako potřebné, tedy pokud je získal vlastní činností, od druhého či jiným oprávněným způsobem. Tyto uznané nároky nazýváme původní lidská práva: právo na život, právo na svobodu a právo vlastnit. Tato práva nevyžadují žádné další zdůvodnění, platí vždy a pro každého. Všechna ostatní práva, tedy práva z nich vyplývající a práva stanovená politickým společenstvím jejich platnost předpokládají.  Zdůvodňovat je naopak třeba jejich porušení. Platí tedy i když chybí autorita státu, která by respekt k těmto právům vynucovala, že nikdo není oprávněn sahat druhému člověku na život, okrádat jej či zotročovat. Každý je oprávněn takovému jednání zabránit, což platí, i v případě, že autorita státu odmítá tato práva respektovat. Každý je oprávněn tato práva na státu vynucovat.

3.    DŮSTOJNOST ČLOVĚKA – SVOBODA

Důstojnost člověka spočívá ve svobodě. To je schopnost jednat nezávisle na vnějším nátlaku a nezávisle i na vlastních pohnutkách. Právě proto také svoboda zahrnuje odpovědnost. Svoboda je spojena s odpovědností za vlastní život, ale i s odpovědností za druhé. Člověk také odpovídá za přírodní a kulturní prostředí, v němž žije.
Svobodně jedná takový člověk, který se nenechá vláčet svými žádostmi a sklony, ale který je schopen konat to, co poznal jako správné. Svobodnou vůli prokazuje nikoli ten, kdo dělá to, co se mu právě chce, ale ten, kdo dělá to, co je správné, i když se mu to právě dělat nechce.
Za rozpoznání toho, co je správné, i za svoji volbu je každý člověk osobně odpovědný. Tato odpovědnost zahrnuje povinnost snažit se nežít na cizí úkor. Základní odpovědnou volbou je přijmout své bytí člověkem, a proto uskutečňovat lidskost jak ve svém životě, tak ve vztahu k druhým. Protože druzí lidé vytvořili pro mě takové podmínky, abych se mohl stát sám sebou, mám i já vytvářet podobné podmínky pro druhé lidi. Především pro ty, kteří bez pomoci nemohou být, protože jsou v nouzi.
Sociální odpovědnost se týká jednotlivců, ale i společenství: rodiny, obce, regionu, státu.
Odpovědnost za přírodní a kulturní prostředí znamená usilovat o to, abychom tato prostředí předali potomkům v lepším stavu, než v jakém jsme je převzali.

4.    PŘÁTELSTVÍ – SVOBODNÁ VZÁJEMNOST

Svobodný člověk – schopný odpovědného jednání – se může rozvinout pouze ve svobodném prostředí. Základem takového prostředí jsou přátelské vztahy mezi lidmi. Největší svobodu si navzájem poskytují lidé, kteří se milují.
Svoboda není jednou z biologických vlastností člověka. Svobodným se člověk stává teprve tehdy, dokáže-li se od biologických nutností odpoutat, dokáže-li jednat i proti svým přirozeným sklonům. To se však musí naučit s pomocí lidí, kterým na něm záleží a kteří mu pomohou pochopit smysl a důvody takového jednání.
V přátelství si lidé navzájem přejí dobro. Pomáhají si je uskutečňovat. Navzájem si poskytují příležitost, aby se mohli svobodně projevit jako oni sami. To, kým opravdu jsme my sami, se totiž plně rozvine teprve v nejvyšší formě přátelství – ve vzájemné lásce.

5.    RODINA

Příznivým prostředím pro rozvoj autonomní osobnosti, schopné svobodného jednání, je rodina. Ta představuje prvotní společenství vzájemné lásky. Osobnost člověka se formuje dílem jeho aktivity, ale rozhodujícím způsobem závisí na tom, s jakou vstřícností se setkává ve svém nejbližším lidském okolí. Je-li naplněno vzájemnou láskou a dokáže-li dítěti nabídnout základní vzory chování pro zvládnutí situací, s nimiž bude v budoucnu konfrontováno, umožní mu dospět ke zralosti. Ženské i mužské vzory a příklady jejich vzájemných vztahů poskytují dítěti důležitá vodítka pro jeho budoucí jednání v přátelských situacích i při zvládání konfliktů. I když některé z těchto funkcí může poskytnout jiný typ společenství, rodina zůstává pro zdravý rozvoj osobnosti typem základním. Smyslem výchovy v rodině a později i v širším společenství, zůstává úkol zformovat osobnost dítěte tak, aby bylo schopné samostatného a svobodného jednání.
Důvod rodinného soužití se však nevyčerpává výchovou, ale poskytuje trvalé zázemí aktivního života i jistotu pro dobu slabosti a bezmoci.

6.    SVOBODNÁ SPOLEČNOST

Svobodnou společnost tvoří pravidla, která nepotlačují individuální iniciativu, ale umožňují svobodné jednání i ve vzájemných vztazích. Jsou to pravidla svobodně přijímaná svobodnými a sobě rovnými občany. Jsou-li závazná, nazýváme je zákony; jednání o nich nazýváme politikou. Občanská svoboda se ovšem projevuje v životě velmi rozmanitými způsoby. Politika je jenom jedním z nich. Prostor pro tyto projevy tvoří mezi rodinou a státem občanská společnost. Ta je založená na vzájemném respektu občanů a jejich schopnosti sdružovat se k rozmanitým cílům. V občanské společnosti, zahrnující církve, zájmové a nevládní organizace, se utvářejí před-politické předpoklady úspěšného fungování demokratického právního státu. Národ, který dozrál na politickou úroveň, integruje a uchovává občanskou společnost v její rozmanitosti.
Totalitární a autoritářské společnosti se snaží lidský život redukovat na jedinou dimenzi určenou vládnoucí ideologií. Ve svobodné společnosti se projevuje v nejrozmanitějších podobách. Občanská svoboda sdružovat se pak těmto projevům umožňuje navíc získat organizovanou a institucionální formu, díky níž trvají, kultivují a rozvíjejí se.
Církve a náboženské společnosti plní v občanské společnosti nezastupitelnou roli svým vztahem k duchovním základům života. Z nich vyrůstají mravní hodnoty. Díky církvím a náboženským společnostem se uchovávají kulturní tradice národa.
Zájmové společnosti nabízejí využití volného času k realizaci vlastních zájmů, které však často prospívají celku.  Slouží také k rozmanitým kulturním, vzdělávacím, sportovním a dalším aktivitám nezávislým na státu.
Neziskové dobrovolnické organizace shromažďují z vůle jednotlivců nejvzácnější společenskou energii pomáhat druhým a dokáží často řešit různé společenské problémy účinněji než státní orgány.
Nevládní organizace reprezentují různé názorové proudy ve společnosti. Tvoří tak předpolí politického života, zejména pokud jsou půdou svobodné diskuse, zdrojem nových idejí pro demokratickou politiku. Vznikají nezávisle na mocenských politických zájmech. Občanská společnost je nezbytnou součástí funkční demokracie. Autoritářským a totalitním režimům brání v prosazování moci, a proto se ji tyto režimy snaží buď postátnit, nebo atomizovat.
Rozvinutá občanská společnost patří k pilířům samostatné a autonomní národní existence. Pouze národ, který se vymanil z kmenové mentality, v níž se přírodní identita utužovala pouze negativním vymezováním vůči druhým, a dospěl k identitě vědomé, může být sebevědomým politickým národem. Jeho pozitivní identita se tvoří pomocí vzdělanosti a kultury vztahem ke sdíleným hodnotám. Politický národ je proto společenstvím hodnot. Otevírá se všem, kteří si tyto hodnoty osvojí: etnická, kulturní, náboženská a názorová rozmanitost je obohacením národní existence, pokud jednotlivé složky sdílejí společnou  kulturu, opírající se zejména o hodnoty svobody a demokracie.

7.    POLITICKÁ SPOLEČNOST – STÁT

Posláním státu je zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti občanů, potlačování konfliktů a udržování spravedlivého řádu. Liberálně-demokratický stát slouží navíc k uchování individuální, společenské i politické svobody. Politická svoboda společnosti se uskutečňuje v demokratickém rozhodování, které respektuje ústavní omezení své moci. Toto omezení se uskutečňuje především respektováním lidských a občanských práv a dělbou moci: na vládní, zákonodárná a soudní. Mezi nimi panuje systém vzájemné kontroly a rovnováhy.
Politikou míníme nenásilné jednání mezi svobodnými a sobě rovnými lidmi různých názorů, zájmů a ambicí. Politická jednání směřují ke shodě na rozhodnutí, které je pro všechny závazné a vynutitelné silou. Politické jednání v demokratické společnosti probíhá nejenom ve vládě či parlamentu, ale zakládá se na široké diskusi, otevřené pro všechny občany. V liberální demokracii se tak občané podílejí na tvorbě moci, a to bez nebezpečí, že by je tato moc obratem zbavila možnosti se na ní podílet a ovlivňovat ji. Podílení se na moci a její ovlivňování se neděje jenom prostřednictvím pravidelných voleb, ale i široké diskuse a projevů občanské vůle v obdobích mezi volbami. Politické jednání má vyrůstat z mravních hodnot svobodné společnosti.
Veřejnou diskusi podporují svobodná a nezávislá media. Za projev demokratické svobody nelze považovat rušení demokratických a právních náležitostí svobodné společnosti; a to ani v případě, že by se těšilo většinové podpoře.
Politická svoboda se uskutečňuje jako jednání celku společnosti ve vztahu k jiným společnostem nebo při řešení jiných problémů ve vztahu k okolí či vůči sobě. Politické rozhodování a jednání předpokládá politickou jednotu občanů vykonávající suverénní moc na daném území a dosaženou základní shodu na pravidlech či postupech. Předpokládají ústavu, v jejímž rámci pak probíhá politický život. Demokratický právní stát se nazývá liberální demokracií, protože zákon chrání svobody občanů a omezuje politickou moc. Liberální demokracie je jediným známým systémem, který hájí hodnoty svobody jednotlivce i občanské společnosti a zároveň uskutečňuje většinové rozhodování.
Kromě podstatných funkcí státu – vnější a vnitřní bezpečnost, spravedlivý právní řád, vzdělávání k demokratickému občanství může plnit také veřejnou službu ve zdravotnictví, školství, sociální sféře, v kultuře a v dalších oblastech. Zvláště důležitou úlohou státu je pomoc slabým a bezmocným lidem a lidem ohroženým bídou. Tyto funkce jsou oprávněné zejména v situaci, kdy je nemohou s dostatečnou efektivitou plnit sami jednotlivci nebo organizace občanské společnosti.
Trvání liberální demokracie závisí na vědomí hodnot, které chrání, zájmu dostatečného počtu občanů na veřejných záležitostech, jejich ochotě se angažovat v politických diskusích, organizovat se v politických stranách a hnutích a zastávat veřejné funkce. Liberální demokracie je nemyslitelná bez svobodné soutěže politických stran a bez férových podmínek jejich prezentace v médiích. Politické strany mohou dlouhodobě plnit svoji roli pouze pokud nepředstavují jenom prostředek k prosazování ekonomických zájmů či mocenských ambicí, ale jsou ideově a hodnotově zakotveny v některém z významných myšlenkových směrů současnosti.
Ohrožením politického života v demokracii je občanská lhostejnost a nevěcnost, spočívající v neschopnosti odlišit odborné hledisko od politického, neschopnost identifikovat politické problémy, pochopit jejich podstatu, utvořit si názor a vyjádřit se k věci.

8.    BEZPEČNOST A SPRAVEDLNOST

Svobodná společnost může existovat, pouze pokud se opírá o stabilní a efektivní státní instituce zaručující všem bezpečný život ve svobodě, ochranu vlastnických práv a možnost dosáhnout a prosadit ve sporech spravedlivý rozsudek. Armáda, policie, soudy však mohou svou úlohu splnit, jen když se ve společnosti projevuje politická vůle ke spravedlnosti a odhodlání občanů bránit tuto společnost i za cenu nejvyšších obětí.
Instituce demokratického právního státu jako jsou nezávislé soudy, policie, státní zastupitelství představují hodnotu, bez níž právní stát nemůže plnit své funkce. Tyto instituce jsou zřízeny zákonem, který určuje jejich pravomoci. Činnost těchto institucí musí probíhat pouze podle zákona, nezávisle na politických vlivech shora a na nátlaku zdola. Jejich budování, podpora, ochrana před rozvratem a korupcí je základní úlohou státu i občanské odpovědnosti.
Zajišťovat bezpečnost a spravedlnost náleží k základnímu poslání státních institucí. Ovšem dlouhodobě se tyto hodnoty prosadí, pouze pokud se i občané soustavně starají a zasazují o jejich uskutečnění. Mravní základ státu tvoří uvědomělá vůle občanů, jejich ochota obětovat na obranu demokratických hodnot a institucí vlastní pohodlí a v krajním případě i vlastní život.
Spravedlivému rozdělování břemen a benefitů ve státě by mělo odpovídat spravedlivé plnění občanských povinností. Je-li někdy spravedlnost i ve svobodné a odpovědné společnosti příliš tvrdá, měl by ji korigovat soucit a milosrdenství vlastní každému svobodnému člověku.

9.    DEMOKRATICKÁ VZDĚLANOST

Základem vzdělanosti je hledání a poznávání hodnot, pro které stojí za to žít i trpět. Vzdělávání má vychovávat k lidství, které hledá své uskutečnění ve svobodném životě. Jeho nezbytnou součástí je vzdělávání k demokratickému občanství.
Moderní společnost, v níž náboženství ztratilo funkci duchovního základu a hraje již jen okrajovou roli, je postižena ztrátou jasného vědomí životního smyslu. Základem vzdělanosti je schopnost vydržet napětí nejistoty, spojené s hledáním nových duchovních základů v poznávání hodnot, které se stále znovu musí osvědčovat v kritické reflexi a věrnosti poznané pravdě. Metodou tohoto poznávání je živý dialog, do něhož vstupují podněty tradičních náboženství, filosofické myšlenky i poznatky moderních věd. Hledání, myšlení a dialog lze považovat za nejvlastnější projev lidské svobody. Plně se rozvinout mohou jen ve svobodném prostředí. Teprve tehdy nesou plody pro život jednotlivců i společnosti.  Ke zdůvodnění smyslu humanitních a přírodních věd postačí pouhý fakt, že přinášejí nové poznání. Svůj životní smysl a účel ovšem získávají ze vztahu k životním hodnotám; technologie a technika jsou tomuto účelu podřízeny.
Vzdělání je tedy prvotně vzděláním v těchto životních hodnotách a teprve druhotně osvojováním prostředků k jejich naplňování. Výchova a vzdělání k demokracii patří k základním funkcím demokratického státu, protože jenom občané oddaní svobodě a demokracii mohou tento stát dlouhodobě ubránit, udržet a přivést k rozkvětu. Cílem této výchovy je osvojit si hodnoty svobodného života a principy demokracie. Účel tohoto vzdělání spočívá v získání schopnosti obhájit demokratické hodnoty rozumovými argumenty. Osvojení hodnot svobody a demokracie má být podmínkou udělení občanství imigrantům.
Rozhodování státních institucí se musí opírat o vědecké poznání nikoli proto, že je neomylné, ale proto, že je veřejně ověřitelné.

10.    TVOŘIVOST A PODNIKAVOST

Zdrojem blahobytu, kultury i radosti ze života je lidská tvořivost a podnikavost. Aby se tyto schopnosti mohly projevit a přinést plody, musí se pro ně ve společnosti vytvořit příznivé podmínky. K tomu přispívá zejména zájem o kulturu podněcující tvořivost, vzdělání motivující k podnikavosti a svobodný trh.
Svobodná činnost člověka se, kromě poznání a jednání ve společnosti či v politice, projevuje jako umělecká tvořivost a podnikavost. Společným rysem svobodné činnosti je, že přináší nové myšlenky, nové vztahy a situace, nová múzická a výtvarná díla, nové výrobky a služby. Ty nejenže uspokojují naše potřeby, ale poskytují nové nečekané bohaté možnosti naší další činnosti a šťastnému životu.
Práce slouží k udržování života. Hospodářský blahobyt je však zejména dílem tvořivosti a podnikavosti ve svobodném prostředí trhu. Trh je prostředím, kde mohou lidé svobodně projevit své preference pro zboží a služby, které jsou svobodně nabízeny a svobodně uzavírat smlouvy o koupi a prodeji či o vzájemné spolupráci. Takový trh nejvíce přispívá k uspokojování potřeb jednotlivých aktérů a motivuje výrobu nových produktů a služeb. Zisk na trhu nemusí být jen výrazem sobectví, ale i odměnou za to, že výrobce či prodejce správně porozuměl potřebám druhých. I zisk může být využit k velmi nesobeckým účelům, k pomoci slabým mimo trh anebo k užitečné investici na trhu.
Stát má zajistit potřebné právní a ekonomické podmínky pro fungování tržních vztahů bez administrativních či jiných zásahů, které je pokřivují. Tržní vztahy a hospodářská činnost však v životě svobodného člověka tvoří jen část, nezbytnou k jeho hmotnému zajištění nebo k tomu, aby mohl projevit svou tvořivost i v jiných oblastech.

Odkaz na kapitolu II. Liberální demokracie, demokratická Evropská unie a jeden svět – politické prostředky k uchování hodnot svobodného života